pište na e-mail
nebo zanechte vzkaz v diskuzi.Hledám nadšence, který by se chtěl podílet na tvorbě projektu na adrese Slezsko.net
pište na e-mail nebo zanechte vzkaz v diskuzi.
Slezsko (slezsky: Ślůnsk, polsky: Śląsk, německy: Schlesien) je historické území, rozkládající se v současnosti převážně v Polsku a zčásti v Česku, osada Pechern a dvě exklávy severozápadně od města Bad Muskau leží i v Německu. Až do roku 1742 patřilo celé Slezsko k zemím Koruny české. V té době bylo metropolí Slezska město Vratislav. Po roce 1742 se pak jeho území v různých historických obdobích dělilo na několik částí s proměnlivým rozsahem (viz Moravské Slezsko, Pruské Slezsko a Polské Slezsko).
Podle jedné teorie je jméno Slezsko odvozené ze Silingi. Silingi byl nejspíše vandalský kmen (východo-germánský kmen), který se stěhoval na jih směrem od Baltského moře podél Labe, Odry a Visly. Nejvíce očividných zbytků po Vandalech jsou v místech které byly předělané západními Slovany (novými obyvateli) a právě tady začíná druhá teorie o vzniku názvu Slezsko. Slezsko může být i odvozeno ze západoslovanského slova ślągwa znamenající velkou vlhkost (dodnes je na horách ve Slezsku přímořské klima).
Povrch Slezska je převážně nížinatý.V polské části Slezska se rozkládá rozsáhlá Slezská nížina, jíž protéká nejdůležitější slezská řeka Odra. Na jižní hranici a jihovýchodě Slezska se zvedají pohoří Krkonoše, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník, Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Pokud ke Slezsku připočtemi i Kladsko, leží na jižní hranici Slezska také Orlické hory a Králický Sněžník.
Území Slezska bylo od roku 990 součástí Polska a bylo obýváno kmeny Slezanů (po nichž bylo pojmenováno), Opolanů a dalších. Od roku 1138 bylo Slezsko údělným piastovským knížectvím, které bylo roku 1163 rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. ve (Velké) Lehnicko - pozdější Dolní Slezsko (Dolny Śląsk) s centrem ve Vratislavi. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko - pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval.
Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území.
Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě.
Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327-1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333-1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabětem Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko. Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále.
I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov, Nemodlínsko (Falkenberg) a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko).
Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království. Tehdy zůstali obyvatelé Slezska nejen věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky zakoupil Kladsko a Minstrberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil nejen Slezsko, ale i ostatní vedlejší země Koruny české. Matyáš Korvín zde provedl určitou centralizaci slezské správy, v níž krále zastupoval vrchní hejtman; centrální orgány měly sídlo ve Vratislavi. Od 15. století začali o Slezsko projevovat zájem braniborští Hohenzollerni, kteří roku 1482 získali Krosensko, poté i některá další území, jako například Krnovské knížectví.
K České koruně se Slezsko vrátilo až roku 1490 s nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn, de iure však až s nástupem Ferdinanda I. na český trůn. Brzy poté však území zasáhla silná reformace, v jejímž důsledku se Slezsko na počátku Třicetileté války významně podílelo na stavovském protihabsburském odboji, po Vestfálském míru z roku 1648 tu pak na rozdíl od Čech a Moravy dokonce byla povolena náboženská tolerance. Ani ta však nezabránila tomu, aby značná část obyvatel z náboženských důvodů inklinovala k protestantskému Prusku. Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jeden z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války.
V letech 1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763 proběhly celkem tři války o rakouské dědictví mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Pouze menší část Slezska, neoficiálně označovaná jako Rakouské či České Slezsko, zůstala s titulem vévodství součástí České koruny. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko.
Pruské Slezsko (oficiálně Slezsko, německy Schlesien), bylo v letech 1742–1945 jednou z částí Pruska, v letech 1815–1919 a pak 1938–1941 jednou z jeho provincií. Jeho součástí se stalo i Kladsko, do té doby jeden z vnějších krajů Čech. Metropolí bylo město Vratislav.
Provincie Slezsko se jako součást Pruska stala roku 1871 součástí Německého císařství, a v jeho rámci zůstala celá součástí Pruska až do konce první světové války, po jejímž skončení její východní část připadla obnovenému Polsku (o této části více v článku Polské Slezsko), Hlučínsko pro změnu nově vzniklému Československu.
Koncem Druhé světové války obsadila celé Pruské Slezsko vojska SSSR. Pokud se týče hranic, tak došlo k obnovení rozdělení Slezska z období před Mnichovskou dohodou, přičemž území východně od řeky Nisy (včetně malé části dosud saské části Horní Lužice okolo města Bogatynia) bylo na základě rozhodnutí Postupimské konference dáno 2. srpna 1945 do správy Polska, ikdyž se zatím nestalo jeho součástí. 26. prosince 1945 pak Polsko tuto oblast anektovalo (další vývoj viz Polské Slezsko). Část Horní Lužice, západně od řeky Nisy, která patřila do roku 1945 k Pruskému Slezsku byla na základě výsledků referenda připojena v rámci Sovětské okupační zóny Německa k Sasku.
Od středověku až do roku 1742 tvořilo celé Slezsko (s výjimkou Krosenska, které roku 1482 získalo Braniborské markrabství) součást zemí Koruny České. Po prohrané první slezské válce ztratila Marie Terezie Vratislavským mírem 11. června 1742 většinu Slezska včetně Kladska ve prospěch Pruska. Po Vídeňském kongresu se součástí Pruského Slezska stala i severovýchodní polovina Horní Lužice (do roku 1825 však okres Hoyerswerda náležel k provincii Braniborsku) získaná od Saského království, a Pruské Slezsko se stalo jednou z deseti provincií (jako Provincie Slezsko, německy Provinz Schlesien), Pruského státu. V jeho rámci se roku 1871 stalo součástí Německého císařství.
Po skončení první světové válce 28. října 1918 obsadilo obnovené Polsko okrajová území Pruského Slezska (území jihozápadně od Bojanowa a Kaczkowo s okolím; a území západně od města Kepno s městy Bralin, Domaslów, Sosnie, Rychtal) - viz mapa 2[REL] a začlenilo je do Poznaňského vojvodství. 14. října 1919 došlo k rozdělení Pruského Slezska na provincie Dolní Slezsko (hlavní město Vratislav) a Horní Slezsko (hlavní město Opolí). Podle Versailleské mírové smlouvy se mělo v Horním Slezsku konat referendum o příslušnosti tohoto národnostně smíšeného území. 10. ledna 1920 se pak část Horního Slezska (Hlučínsko), stala součástí Československa. Na základě výsledku referenda se východní část Horního Slezska stala 20. října 1921 součástí Polska, které ji začlenilo do Slezského vojvodství. Mapa Dolního Slezska je zde[REL], mapa Horního Slezska po 20. říjnu 1921.
1. dubna 1938 bylo Pruské Slezsko opět sjednoceno do jedné provincie. 2. září 1938 byla k Pruskému Slezsku připojena malá jižní část zrušené provincie Hraniční marka Poznaňsko-Západní Prusko. Po Mnichovu se Hlučínsko stalo součástí nacistického Německa, a v rámci Pruska bylo začleněno zpět do Pruského Slezska. Po německém vpádu do Polska v září 1939 ovládlo nacistické Německo celou polskou část Slezska. 26. října 1939 bylo k Pruskému Slezsku připojeno dosavadní polské Slezské vojvodství. Část Slezska, která v letech 1918-1939 náležela k polskému Poznaňskému vojvodství se 1. listopadu 1939 stala součástí Říšské župy Poznaňsko, 29. ledna 1940 přejmenované na Říšskou župu Povartí (něm. Reichsgau Wartheland). Provincie Slezsko pak byla 29. ledna 1941 opět rozdělena na provincie Dolní a Horní Slezsko a tento stav pak trval až do konce Druhé světové války.
Koncem Druhé světové války obsadila celé Pruské Slezsko vojska SSSR. Pokud se týče hranic, tak došlo k obnovení rozdělení Slezska z období před Mnichovskou dohodou, přičemž území východně od řeky Nisy (včetně malé části dosud saské části Horní Lužice okolo města Bogatynia) bylo na základě rozhodnutí Postupimské konference dáno 2. srpna 1945 do správy Polska, ikdyž se zatím nestalo jeho součástí. 26. prosince 1945 pak Polsko tuto oblast anektovalo (další vývoj viz Polské Slezsko). Část Horní Lužice, západně od řeky Nisy, která patřila do roku 1945 k Pruskému Slezsku byla na základě výsledků referenda připojena v rámci Sovětské okupační zóny Německa k Sasku.
Polská část Slezska je od 1. ledna 1999 rozdělena mezi vojvodství Dolnoslezské, Lubušské, Opolské, Slezské, malá část je také součástí vojvodství Velkopolského (území jihozápadně od Bojanowa, Kaczkowo s okolím, Rychtal, Bralin, Sosnie, Domaslów). Zahrnuje východní část Těšínska, původně slezské Krosensko (v letech 1482-1945 součást Braniborska), a téměř celé bývalé Pruské Slezsko (pokud je chápeme v hranicích před rokem 1815, kdy k němu ještě nebyla připojena severní polovina Horní Lužice).
Po první světové válce 28. října 1918 obsadilo Polsko okrajová území Pruského Slezska (území jihozápadně od Bojanowa a Kaczkowo s okolím; a území západně od města Kepno s městy Bralin, Domaslów, Sosnie, Rychtal) - viz mapa 2[REL] a začlenilo je do Poznaňského vojvodství.
27. července 1920 pak na základě dohody velvyslanců ve Spa získalo Polsko východní oblasti Těšínska o rozloze 1009 km². 20. října 1921 pak na základě výsledků referenda odstoupilo Německo Polsku východní oblasti nedávno vytvořené pruské provincie Horní Slezsko (vznikla 14. října 1919 na území dosavadního Opolského vládního obvodu. Jednalo se o tyto okresy: Pless (celý), Kattowitz (celý), Rybnik (většina), Tarnowitz (většina), Lublinitz (většina), Ratibor (okrajové východní část), Gleiwitz (malé okrajové území na jihovýchodě), Beuthen (východní část).
Spojením východních oblastí Horního Slezska a Těšínska pak vzniklo Slezské vojvodství, které mělo širokou autonomii s vlastním parlamentem.
Po první vídeňské arbitráži pak Polsko získalo od Československa další část Těšínska s politickými okresy Fryštát a Český Těšín.
Po německém vpádu do Polska v září 1939 pak Německo obsadilo celou polskou část Slezska, přičemž na většině území dosavadního Slezského vojvodství byl vytvořen Katovický vládní obvod, který se stal součástí pruské provincie Horní Slezsko, zatímco poznaňská část Slezska se stala součástí říšské župy Povartí (něm. Reichsgau Wartheland).
Po porážce Německa v roce 1945 nastal, pokud se týče Těšínska, návrat ke stavu před mnichovskou dohodou, na ostatním území Slezska pak byl obnoven stav do roku 1937. Téměř celé Pruské Slezsko na východ od linie Odra-Nisa včetně Krosenska pak Sovětský svaz předal 2. srpna 1945 do správy Polsku a 26. prosince 1945 pak Polsko tato území anektovalo.
Polsko pak v roce 1946 na území zhruba odpovídajícím bývalému Slezském vojvodství a dosavadní pruské provincie Horní Slezsko vytvořilo vojvodství Katowickie (v roce 1949 přejmenováno na Śląsk = Slezské) s hlavním městem Katovicemi (malá část území se stala součástí vojvodství Łódź), zatímco na zbytku dosavadního Pruského Slezska, polské části Horní Lužice a jižní části polské Dolní Lužice vytvořilo vojvodství Śląsk Dolny (v roce 1949 přejmenováno na Wrocław = Vratislavské) s hlavním městem Vratislaví. Krosensko a severní část polské Dolní Lužice se stalo součástí Poznaňského vojvodství. Poznaňská část Slezska byla nadále součástí Poznaňského vojvodství. Tato vojvodství pak existovala do roku 1955 kdy došlo ke správní reformě.
Při správní reformě v roce 1955 bylo od Vratislavského vojvodství odděleno území širšího okolí měst Zelená Hora, Głogów, Szprotawa a Nowa Sól, a spolu s Krosenskem, polskou částí Dolní Lužice, polskou částí Lubušska, Kostrzynem, Gorzówem Wielkopolskim, Świebodzinem a začleněno do vojvodství Zelená Hora. Město Vratislav získalo postavení odpovídající vojvodství. Od vojvodství Slezského bylo odděleno území s městy Brzeg a Namysłów, a začleněno do vojvodství Vratislavského. Zbytek dosavadního Slezského vojvodství byl rozdělen mezi nově vzniklá vojvodství Opolské a Katovické. Poznaňská část Slezska zůstala i nadále součástí Poznaňského vojvodství. Tento stav pak trval do 31. května 1975.
Od 1. června 1975 byla polská část historického Slezska přerozdělena mezi vojvodství Zelená Hora, Jelení Hora, Hlohov, Vratislavské, Walbrzych, Leszno, Kalisz, Opolské, Częstochowa, Katovické a Bielsko-Biała. Od vojvodství Zelená Hora bylo odděleno vojvodství Gorzów, od Vratislavského vojvodství byla oddělena vojvodství Jelení Hora, Wałbrzych, Lehnice, Leszno, Kalisz. Město Vratislav bylo znovuzačleněno do Vratislavského vojvodství. Od Katovického vojvodství pak bylo odděleno území pro nová vojvodství Częstochowa a Bielsko-Biała. Došlo rovněž k úpravám jižní hranice vojvodství Zelená Hora a hranice Opolského a Katovického vojvodství. V celém Polsku byly k tomuto datu až do roku 31. prosince 1998 zrušeny okresy (powiaty).
V roce 1998 schválil polský parlament novou administrativní reformu, na jejímž základě bylo stávajících 49 vojvodství od 1. ledna 1999 rozděleno mezi 16 nových vojvodství, jejichž území se dále člení na 308 okresů (powiaty) a 65 městských okresů. Na území polské části Lužice a Slezska byla vytvořena vojvodství Dolnoslezské, Lubušské, Opolské, Slezské, malá část je také součástí vojvodství Velkopolského (území jihozápadně od Bojanowa, Kaczkowo s okolím, Rychtal, Bralin, Sosnie, Domaslów) a Malopolského.
Moravské Slezsko - označované též jako Československé Slezsko, České Slezsko či Moravskoslezsko, 1938–1945 také Sudetské Slezsko – je historická země na severovýchodě České republiky o rozloze asi 4 459 km² a zhruba s 1 mil. obyvatel. Historickým hlavním městem je Opava. S výjimkou nového okresu Jeseník (který je součástí kraje Olomouckého), je součástí Moravskoslezského kraje. Na jihu hraničí s Moravou; na jihovýchodě se slovenským Žilinským krajem; na východě, severu a jihozápadě s Polským Slezskem (konkrétně s vojvodstvím Slezským, Opolským, Dolnoslezským).
Území dnešního Moravského Slezska je z větší části totožné s územím bývalého Rakouského Slezska. Není však shodné – k Rakouskému Slezsku patřila i dnešní polská část Těšínska a naopak nebylo jeho součástí Hlučínsko. Moravské Slezsko bývá často považováno za součást Moravy (a podle části moravistů jí je s odůvodněním, že kdysi část jeho území k Moravě patřila, což je v případě území bývalého Opavského vévodství a Krnovského knížectví pravda).
Pod termínem České Slezsko označujeme nepatrné území severovýchodně od Luční boudy v Krkonoších, osadu Mýtiny (součást Harrachova), jakož i ty části území obce Kořenov, které se rozkládají na levém břehu Jizery. Tato území získalo bývalé Československo od Polska až roku 1959 a jsou historickou částí Slezska. Zároveň se v tomto případě jedná o jediné části bývalého slezského Javorského knížectví, které leží na území dnešní České republiky.
V západní části Moravského Slezska ležící v horském systému Krkonošsko-jesenické soustavy, se zvedají pohoří Hrubý Jeseník (v němž se na hranici s Moravou nachází hora Praděd) a Rychlebské hory. Ve východní části Moravského Slezska se v horském systému Karpat zvedají pohoří Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Mimo pohoří se na území Moravského Slezska rozkládá také několik pahorkatin: na Osoblažsku se jedná o Zlatohorskou pahorkatinu, v okolí Opavy a na Hlučínsku o Opavskou pahorkatinu, podél Odry se rozkládá Moravská brána, a severovýchodně od Ostravy Ostravská pánev. Nejdůležitější řeky jsou Odra, Opava a Olše, jež z části utvářejí hranici s Polskem. Řeky Odra a Ostravice pak tvoří i část historické zemské hranice s Moravou. Mezi významná slezská města patří historická metropole Moravského Slezska Opava, dále pak Krnov, Český Těšín, Karviná, Havířov, Třinec. Na moravsko-slezské hranici leží např. města Ostrava či Frýdek-Místek.
Čtyři slezská knížectví (Bytom, Opolí, Těšín a Ratiboř) dostal již v letech 1289–1292 král Václav II. do lenního vztahu na Českém království. Ovládnutí Slezska pak dovršil v letech 1327–1335 Jan Lucemburský. Česká svrchovanost nad Slezskem byla opakovaně uznána i polským králem Kazimírem III. Velikým nejprve Vyšehradskou smlouvou z roku 1333, a poté Trenčínskou smlouvou roku 1335, výměnou za to, že se český král vzdal nároků na Polskou korunu, a poté roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., jenž současně sňatkem s Annou Svídnickou získal dědičný nárok na poslední dosud nezávislá knížectví Javorsko a Svídnicko. Ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení Slezska. Vymíráním jednotlivých piastovských linií (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z rodu Piastovců) připadala jednotlivá území přímo k České koruně. V 15. století opět získalo Polsko koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seveřsko, které se pak už ke Slezsku nepočítaly a staly se součástí Malopolska.
Větší část dnešního Moravského Slezska (kromě Těšínska a Niska) se stala součástí Slezska až v roce 1613. Jedná se o oblast kolem Opavy, Bílovce, Hlučína, Bruntálu a Krnova, spolu s částí dnešního Polska v okolí Hlubčic. Koncem 9. století se oblast stala součástí Velkomoravské říše, po jejím rozpadu se stala předmětem bojů mezi českými a polskými knížaty. V 11. století byla definitivně dobyta českým knížetem Břetislavem I. a připojena k Olomouckému údělu. Podle Holasiců, kmene, který zde sídlil, se oblast nazývala Holasicko, od 13. století se začíná používat také název Opavsko.
V 60. letech 13. století udělil český král Přemysl Otakar II. Opavsko svému nemanželskému synovi Mikulášovi, který se později začal titulovat opavský vévoda. Ve 14. století již Opavsko nevystupovalo jako součást Moravy, opavský vévoda však byl leníkem českého krále i moravského markraběte.
Sbližování se Slezskem začalo za vlády Mikuláše II., který se stal zároveň knížetem ratibořským. Později se Opavsko rozdrobilo na menší oblasti, které však znovu získal Jiří z Poděbrad a patřily i jeho pozdějším nástupcům, dokud roku 1613 neudělil Matyáš Habsburský oblast kolem Opavy jako léno Karlovi z Lichtenštejna coby slezské knížectví. O devět let později takto Karel získal i Krnovsko, čímž se celé Opavsko stalo součástí Slezska. V majetku Lichtenštejnů zůstalo Opavské knížectví až do roku 1918.
Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jeden z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války.
V letech 1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763 proběhly celkem tři slezské války mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko. Pouze menší část Slezska, zahrnující Těšínské knížectví, jižní části Krnovského, Niského a Opavského knížectví, neoficiálně označovaná jako Rakouské či Moravské Slezsko, zůstala s titulem vévodství jako jedna z korunních zemí součástí České koruny. Novým sídlem Rakouského Slezska se stala Opava.
1. července 1782 bylo císařským dekretem rakouské Slezsko spojeno s Moravou do jednoho správního celku, v jehož čele stálo Moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně.
Císařským rozhodnutím z 26. června 1849 bylo rakouské Slezsko (včetně moravských enkláv ve Slezsku) k 1. lednu 1850 od Moravy opět odděleno a stává se jednou z korunních zemí, vévodstvím Horní a Dolní Slezsko s hlavním městem Opavou.[2] V té době mělo bez území moravských enkláv 5 147 km². To pak bylo na krátký čas (od 5. listopadu 1860 do 29. března 1861) opětovně spojeno s Moravou.
V roce 1850 zároveň dochází ke zrušení obou krajů a jejich rozdělení mezi 22 nově vzniklých tzv smíšených okresů a 1 statutární město (Opava). Toto členění pak bylo roku 1868 nahrazeno členěním na 7 politických okresů (Bílsko, Bruntál, Fryštát, Frývaldov, Krnov, Opava, Těšín) a 3 statutární města, která k těmto okresům nenáležela (Bílsko, Frýdek a Opava). V roce 1896 vzniká z části území politického okresu Opava nový politický okres Bílovec, a 1. října 1901 také politický okres Frýdek, patřící původně do politického okresu Těšín). Tím se počet politických okresů do roku 1918 zvýšil na 9.
Území politických okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Později se například stávalo, že jeden soudní okres byl rozdělen mezi 2 nebo více politických okresů. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství v čele s hejtmanem.
Se vznikem Československa se Vévodství Slezské stalo Zemí Slezskou. 29. října 1918 se v Polské Ostravě (přejmenované později na Slezskou Ostravu) vytvořil zatímní Národní výbor pro Slezsko a převzal nejdůležitější úřady. 30. října 1918 vyhlásili ve Vídni němečtí poslanci ze severní Moravy a Slezska odtržení Němci osídlených oblastí na severu a jejich připojení k Rakousku jako provincie Sudetenland. Český národní výbor poslal do Opavy vojenské oddíly, před nimiž (v prosinci) provinční vláda uprchla, moc převzal pražským národním výborem jmenovaný zemský prezident Jan Šrámek, který stanovil správní komisi. 5. listopadu 1918 se Zemský národní výbor pro Slezsko a polská Národní rada knížectví těšínského dohodly na rozdělení správy Těšínska (pražský národní výbor tuto dohodu odmítl). 8. prosince (s účinností od 14. prosince) bylo vyhlášeno zrušení národních výborů (ve Slezsku k němu došlo až 27. prosince)
28. června 1919 se vítězné státy Dohody a poražené Německo uzavřely versailleskou smlouvu, podle níž Československu 10. ledna 1920 připadlo Hlučínsko (někdejší součást pruského záboru). Hlučínsko bylo v rámci Československa začleněno do Slezské země jako nový politický okres Hlučín.
V době rozpadu Rakouska-Uherska vznikl mezi nově konstituovanými státy Československem a Polskem spor o Těšínsko. Byl ustaven Polský národní výbor pro Těšínsko (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego), který Těšínsko prohlásil za součást Polska a vojensky většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. 29. října 1918 byl ustaven český Národní výbor pro Slezsko, který 1. listopadu 1918 obdobně prohlásil Těšínsko za součást Československa. Československo opíralo svůj nárok o historické právo (Těšínsko bylo od roku 1327 resp. 1339 součástí zemí Koruny české), národnostní a strategické důvody (klíčová Košicko-bohumínská dráha a zásoby uhlí). Polsko opíralo svůj nárok zejména o důvody národnostní (v posledním sčítání lidu v roce 1910 uvedla většina obyvatel Těšínska jako svůj obcovací jazyk polštinu).
Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Dohoda neměla prejudikovat definitivní rozhraničení území, o němž měly rozhodnout vlády v Praze a Varšavě. Podle této dohody velká většina Těšínska zatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením českých zemí s východním Slovenskem. Tato dohoda celkem spravedlivě dělila území Těšínska podle národnosti obyvatel. Československá vláda toto rozumné rozdělení nepřijala. Polská strana byla s tímto rozdělením spokojena.Na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu. V rozporu s uzavřenou dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska. V souvislosti s konáním těchto voleb Polsko v jím kontrolované části Těšínska rozmístilo vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu a napadlo Polsko. Vypukla Sedmidenní válka a početně silnější československá vojska (hlavní polské síly v té době bojovaly na východě s Ukrajinci o kontrolu nad východní Haličí) zabrala většinu sporného území. Československý útok se zastavil na nátlak Dohody. 28. července 1920 bylo Těšínsko na základě arbitrážního rozhodnutí ve Spa rozděleno mezi Československo a Polsko, přičemž Polsko získalo území východně od řeky Olše.
Země Slezská měla po získání Hlučínska a ztrátě východní poloviny Těšínska rozlohu 4 458,68 km².
Jak již bylo výše uvedeno, postavil se do čela slezské zemské správy po vzniku Československa, Národní výbor pro Slezsko, k jehož zániku došlo koncem srpna 1919. Jeho funkce pak v podstatě vykonávala československou vládou jmenovaná zemská správní komise. I nadále mělo Slezsko vlastního zemského prezidenta, jímž byl po celou dobu JUDr. Josef Šrámek. Ten stál včele slezské zemské vlády, jež byla k 7. únoru 1922 přejmenována na Zemskou správu politickou. Zemský sněm zde však již nepůsobil, stejně jako v Čechách nebo na Moravě
Administrativně se Moravské Slezsko (po vzniku Československa Země Slezská) po připojení Hlučínska a odstoupení části Těšínska ve prospěch Polska, členilo na 9 politických okresů: Bílovec, Bruntál, Český Těšín, Frýdek, Fryštát, Frývaldov, Hlučín, Krnov a Opava-venkov; a 2 statutární města: Frýdek a Opava. Již 19. srpna 1924 však Opava, na základě vyhlášky prezidenta slezské zemské správy politické, o postavení statutárního města přišla a byla sloučena s dosavadním politickým okresem Opava-venkov do nového politického okresu Opava.
Podle zákona č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“, jež na území Českých zemí nakonec vůbec nevstoupil v platnost, mělo být území dosavadní země Slezské rozděleno mezi župy XII., XIV. a XXI.
1. prosince 1928 je Moravské Slezsko spojeno s Moravou v zemi Moravskoslezskou. Důvodem tohoto aktu byla nejen malá velikost Moravského Slezska, ale také snaha o oslabení politického vlivu zdejších sudetských Němců. Současně došlo k zániku dosavadních Moravských enkláv ve Slezsku jakožto zvláštního správního území, a Frýdek přišel o postavení statutárního města a byl začleněn do dosavadního politického okresu Frýdek.
Po Mnichovu je v říjnu roku 1938 většina Moravského Slezska připojena k nacistickému Německu (Hlučínsko je připojeno přímo k Říši, kde se stává součástí Pruského Slezska; bývalý Opavský kraj se stává součástí Sudetské župy Gau Sudetenland); část (území celých politických okresů Fryštát a Český Těšín, s nepatrnou částí politického okresu Frýdek) pak obsazuje Polsko (po přepadení Polska v roce 1939 a jeho následné porážce se i toto území stává součástí nacistického Německa a je začleněno do Pruského Slezska). Zbývající část (přibližně v rozsahu politického okresu Frýdek) zůstala i nadále součástí země Moravskoslezské a spolu s ní se po okupaci z 15. března 1939 stává součástí Protektorátu Čechy a Morava. Po skončení války se hranice vrací k předmnichovskému stavu, přičemž jsou téměř všichni Němci odsunuti, a Moravské Slezsko se stává součástí Slezské expozitury země Moravskoslezské.
1. ledna 1949 je Moravské Slezsko necitlivě rozděleno mezi Ostravský a Olomoucký kraj, od roku 1960 je součástí Severomoravského kraje. Od roku 2000 je znovu proti zdravému rozumu rozděleno mezi kraje Olomoucký a Moravskoslezský (původně (do 31. května 2001) Ostravský kraj).
Slezská nářečí jsou nebo byly slovanské dialekty na území Slezska. Dosud se jimi mluvi na Horním Slezsku (okolí Katovic, Ratiboře, Hlubčic) a Těšínsku, kde podle některých zdrojů je považovano za samostatný jazyk po naszymu. Na Dolním Slezsku slovanské dialekty vymřely koncem 19. století.
Slezská nářečí se dost liší od sebe navzájem. Část jich je mazuřících, na západě se blíží lužické srbštině, na jihovýchodě přechází do moravských nářečí češtiny a goralštiny. Mají mnoho vlastností typických pro lechickou skupinu západoslovanských jazyků, jsou ovšem značně ovlivněny češtinou a němčinou.
Vymřelé dialekty Dolního Slezska se vyznačovaly např. mazuřením (vjecořo večeře) či přehláskou 'e > 'o po š, č, ř, ž, ň, ľ, ť, ď (podobně jako dolnolužičtina a část nářečí severoopavských).
V Horním Slezsku nazývali Němci místní slovanské dialekty pohrdavě Wasserpolnisch.
Těšínské nářečí (pl.: Gwara Cieszyńska), místně nazývané po našymu či po naszymu je nářečí používané v Těšínsku, to jak v jeho české, tak i polské části.
Těšínské nářečí se vyvinulo ze staropolštiny a za svou dnešní podobu vděčí především vlivům němčiny, polštiny, češtiny a, od 50. let 20. století, i slovenštiny. Podle českých lingvistů se jedná o jedno z lašských nářečí, polští lingvisté pro změnu tento dialekt klasifikují jako jedno ze slezských nářečí.
Těšínské nářečí plní pro autochtonní obyvatele Těšínska formu interdialektu. To znamená, že spojuje prvky češtiny a polštiny a představuje pro mluvčí těšínského nářečí relativně dostupný prostředek komunikace s obyvateli Těšínska, kteří hovoří česky či polsky. Současně jde o oblastní nadnářeční útvar, který sjednocuje jazykový kód v Těšínsku do podoby jednotné nespisovné mluvy. Těšínské nářečí je nejrozšířenějším komunikačním kódem v regionu a plní zde roli obecné polštiny nebo obecné češtiny.
Těšínskému nářečí se daří v České republice lépe než v Polsku. Důvodem rychlejší integrace v Polsku je větší blízkost obou jazykových systémů (polštiny a těšínského nářečí). Na polské straně dochází především k fonetické integraci s polštinou. Na české straně jde především o kvalitativní změny, a to v důsledku postavení češtiny jako úředního a dominantního jazyka, aktivit místních Poláků, kteří se vůči většinové populaci vymezují zdůrazňováním polštiny jako vůči češtině alternativního jazykového kódu, a existence polského národnostního školství. V současné době patří totiž většina uživatelů tohoto nářečí k polské národnostní menšině.
V praxi se používají dvě verze po naszymu. První z nich je po gorolsku (goralština), používá se v Jablunkově a okolních obcích, ale také za hranicí v Istebné, Koňakově, Javořince a části Čadecka, tedy v horách (po naszymu w górach). Druhá verze se jmenuje po dolańsku a používá se v okolí Karviné. V oblasti kolem Českého Těšína, ležícího mezi Jablunkovem a Karvinou, je možné slyšet obě verze.
V současné době je po naszymu vytlačován češtinou resp. polštinou a to především ve větších městech, kde jej v komunikaci v rodině užívá přibližně dvakrát menší procento obyvatel než na venkově.
Výzkumu těšínského nářečí se kromě mnoha jiných lingvistů dlouhodobě věnuje polský vědec a folklorista, žijící v České republice, profesor Karol Daniel Kadłubiec, který přednáší na Slezské univerzitě v Těšíně (Uniwersytet Śląski w Cieszynie, Polsko) a na PF Ostravské univerzity. Těšínské nářečí zkoumal i americký slavista Kevin Hannan.
Goralská nářečí jsou skupinou dialektů podél karpatského oblouku na území Polska, Slovenska, Ukrajiny, Rumunska a Česka (část Těšínského Slezska). Jedná se o nářečí polského původu, ovlivněná valašskou kolonizací.
Na Slovensku se pojmem goralé označují pouze goralé žíjící na území Slovenska (Kysuce, Orava, Spiš).
Na Čadecku se dělí goralská nářečí na dvě skupiny. První skupina na severovýchod od Čadce (Svrčinovec, Čierne, Skalité, Oščadnica) zachovala poměrně dobře polské nářeční rysy. Druhou skupinou (obce na linii Makov-Čadca a Horelica) jsou dnes již značně poslovenštěná nářečí dříve polského typu.
Čadecká nářečí vznikla po smísení dvou kolonizačních proudů, ze Slezska a z Malopolska. Pro tato nářečí je charakteristické slití sykavkových řad ś, ź, ć, dź a š, ž, č, dž buď v ś, ź, ć, dź (na východě) nebo v poloměkké š, ž, č, dž (na západě). Mazuří pouze Skalité (malopolský jev).
Čadecká nářečí se používají také v několika dědinách v rumunské části Bukoviny, kam přišli Goralé z Kysuc (zejména z Oščadnice) na začátku 19. století.
Slezština je západoslovanský dialekt nebo samostatný jazyk, ve spojení s češtinou, slovenštinou, polštinou nebo lužickou srbštinou. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Dle polského sčítání lidu v roce 2002 se 60 000 lidí hlásilo ke slezštině jako rodnému jazyku.
Za jazyk ji pokládají Knihovny Kongresu Spojených Států, která slezštině přiřadila mezinárodní kód „szl“.
Neexistuje pouze jedna slezská abeceda. Autorem jedné z kodifikace je Felix Steuer, slezský básník a vědec. Jeho způsob psaní se používá ve slezské Wikipedii. Slezská abeceda Steuera má 30 písmen.
Přestože byly Slezsko a Morava formálně nezávislé, byly po staletí dědičnými zeměmi českého krále, takže praktický význam jejich společné hranice se často blížil významu správní hranice dvou celků uvnitř jednoho státu. Hranici navíc v některých úsecích chybí přirozené geografické vymezení, na mnoha místech kopírovala komplikované hranice panství, uvnitř Slezska existovala dokonce celá řada moravských enkláv. Jinde hranici tvoří koryta řek, která tak někdy rozdělovala některé městské aglomerace. Ani etnicky se obě strany hranice nijak zvlášť nelišily, na obou stranách žilo slovanské i německé obyvatelstvo.
Jako zemská hranice přestala moravsko-slezská hranice existovat k 1. prosinci 1928, kdy bylo České Slezsko kvůli své malé velikosti a omezení vlivu zdejší početné německé menšiny spojeno s Moravou do Země Moravskoslezské, nadále však tvořila hranici některých okresů této nové země. Roku 1949 bylo zemské zřízení definitivně zrušeno a hranice krajů a okresů vzniklých roku 1949, 1960 a 2000 pak už historicky vzniklou moravsko-slezskou zemskou hranici nerespektovala vůbec. V dnešních mapách hranice chybí. Pojem Slezsko se sice udržel, ale bývá vymezován a používán mlhavě či dokonce nesprávně.
Trojmezí, na němž se stýká současná česko-polská státní hranice s bývalou hranicí moravsko-slezskou, se nachází v Rychlebských horách kousek západně od vrcholu Smrk (hora) (1125 m, Fichtlich). Přes něj a vrch Klín (983 m) se hranice spustila po hřebenu jihovýchodním směrem do Ramzovského sedla, kde ji jižně od osady Ramzová křížila stará kupecká stezka z Moravy do Slezska. Dále vedla po hlavním hřebeni Hrubého Jeseníku, tj. přes Šerák (1351 m, Hochschaar), Keprník (1423, Köpernik Glaser) a Červenou horu (1337 m, Rothe Berg) do Červenohorského sedla, přes Výrovku (1167 m), Velký Jezerník (1307 m) a Praděd (1491 m, Altvater) na Vysokou Holi (1464 m, Hohe Haide).
Odtud sestoupila k prameni řeky Moravice (Mohra), po níž běžela na jihovýchod, přičemž oddělovala Karlov pod Pradědem (na moravské straně) od Velké Morávky (na slezské straně). Po toku řeky pokračovala hranice až k Dolní Moravici, kde proti ústí Jeleního (Mlýnského) potoka Moravici opouštěla. Hranice pak běžela po hřebeni až k Malé Štáhli (Klein Stohl), kterou obtáčela z východu a směřovala dál na jihovýchod severně od vrchu Smrk (697 m, Fichtenberg). Jihovýchodně od Smrku se hranice stáčela na sever, východně od Václavova u Bruntálu překračovala Kočovský potok a běžela až k Důlnímu potoku. Po něm chvíli běžela k východu, pak tím směrem dál až ke Kočovu, kde rozdělovala dnešní Moravskoslezský Kočov na Moravský a Slezský Kočov. Před vesnicí Mezina se stočila na jih a dospěla pak přes vrch Návrší (677 m, Tielberg) k řece Moravici, východně od Valšova.
Po toku Moravice (nyní středem vodní nádrže Slezská Harta) pak pokračovala až ke Slezské Hartě. Hned za Slezskou Hartou se hranice stočila na severovýchod mezi Hořejšími Kunčicemi (Kunzendorf) a Bohdanovicemi (Bohdensdorf). Severovýchodně od Hořejších Kunčic se nejprve stočila na jihovýchod k potoku Deštné a pak po Hůreckém potoku k jihu, dál na jih východně od Kerhartic až k Moravici (dnes v těch místech vodní nádrž Kružberk). Tu překročila stále k jihu, jen mírným západním obloukem se přiblížila východně k Budišovu nad Budišovkou (Bautsch). Nedaleko Budišova na jihovýchodě se hranice napojila na říčku Budišovku (Dürre Bautch) a po ní běžela až k jejímu soutoku s Odrou až k pomezí mezi vesnicemi Klokočůvek (Klein Gloskersdorf) a Heřmánky (Hermsdorf), 6 km jižně od Vítkova (Wigstadtl).
Odsud byl průběh hranice spletitější. Hranice se jihovýchodně od Klokočůvku, v místech, kde se do Odry vlévá Bralný potok, odchyluje od Odry a pokračuje nejprve lesem k dalšímu přítoku Odry, Suché a pak proti jejímu proudu. Východně od Luboměře hranice opustila Suchou a stočila se na jihovýchod, probíhala pak jižně pod slezskými obcemi Dobešov (Dobischwald), Veselí (Wessiedl) a Hynčice (Hetnzendorf), směrem na moravskou Hrabětici (Blattendorf), kde se dotkla Hrabětického potoka. Od něj se stočila na severozápad, rozdělovala Vražné (Petersdorf) na severní moravskou část (Dolní Vražné) a jižní slezskou část (Horní Vražné) a směřovala k osadě Emauzy. Před ní však krátce zabočila k severu, poté k východu a dospěla k Odře, po ní pak plynula dál k jihovýchodu jižně od slezských Mankovic do místa, kde se tok Odry obrací k severovýchodu. Tam Odru hranice opustila a vydala se severozápadním směrem k Pohoři, před kterou však zabočila a pokračovala lesem jihozápadním směrem opět k Odře, jihovýchodně od slezského města Odry (Odrau), naproti Emauzskému rybníku. Vzápětí Odru opět opustila, směřujíc k severu východně od Oder po západním okraji lesa, který obklopuje ves Pohoří, a pokračovala k silnici na Fulnek, kterou za osadou Hvězdová (Pochel) překročila a probíhala po jejím západním okraji až se dotkla potoka, který silnici kříží.
Po tomto potoku hranice dospěla k Husímu potoku západně od Jerlochovic (Gersldorf). Pokračovala proti jeho proudu ke slezským Dolejším Kunčicím (Kunzendorf), které míjela na jihovýchodě, a cestou oddělovala Moravské Vlkovice od Slezských Vlkovic (dnes spojeny do jedné obce). Od Dolejších Kunčic běžela severovýchodním směrem, západně od vesnice Vrchy (Wattersdorf), dokud nepřetla východně od Jančí (Janitsch) silnici z Fulneka do Hradce nad Moravicí a po jejím východním okraji pak běžela směrem k Březové. Nejsevernější obcí fulneckého výběžku Moravy do Slezska byly Gručovice (Groitsch), takže se hranice před Březovou stáčela na sever Gručovic a pak je obkružovala i z východu a mířila zpět na jih směrem na Fulnek. Jihovýchodně od Gručovic šla po Nadějovském potoku, pak přešla na Vršský potok a k Fulneku dospěla po říčce Gručovce, do níž se Vršský potok vlévá, přičemž od Fulneka na východě oddělovala část zástavby (s nádražím).
Jižně od Fulneka hranice šla k severovýchodu směrem na Bílovec až k Pohořílkám (Schimmelsdorf), kde se na sever od nich v pravém úhlu stočila k jihovýchodu a pak jihu a západně od slezského Pustějova (Petrovitz) dospěla dolnímu toku Husího potoka (dříve Grušovky) a spolu s ní vzápětí opět a naposledy k řece Odře, jižně od Pustějova, nedaleko Horního bartošovického rybníka.
Průběh hranice mezi Klokočůvkem a Pustějovem byl ještě zpestřen dvěma enklávami:
Hranice vedla po toku Odry nebo kolem něj oscilovala k severovýchodu kolem Ostravy až k soutoku Odry s Ostravicí, odtud pak vedla na jihovýchod proti toku Ostravice nebo kolem něj oscilovala, do Beskyd až k pramenu Ostravice, odkud po několika desítkách metrů přecházela přímo na slovenskou (uherskou) hranici. Trojmezí moravsko-slezsko-slovenské (původně -uherské) se nacházelo na hřebeni Moravskoslezských Beskyd jižně od Bílého Kříže.
Dnešní město Ostrava bylo původně několika sídly, oddělenými tokem Odry a Ostravice: směrem do Slezska vybíhal klín moravského území, v němž se nacházela Moravská Ostrava, Vítkovice, Mariánské Hory, Hrabůvka, Hrabová, Zábřeh, Vyškovice, Přívoz, Hulváky, ve Slezsku na levém břehu Odry se nacházely Polanka nad Odrou, Svinov, Poruba, Třebovice, Petřkovice, na pravém břehu Ostravice Slezská Ostrava, Muglinov, Radvanice, Kunčice.
Také dnešní Frýdek-Místek, rozdělený na dvě části Ostravicí, byl původně dvěma městy, slezským Frýdkem a moravským Místkem.
Za zmínku ještě stojí, že úsek na Odře mezi soutokem s Opavou a Ostravicí, tvořil od Vratislavského míru 11. června 1742 až do roku 1918 hranicí mezi Rakouskem a Pruskem. Od stejného data je na západě moravsko-slezskou hranicí i hřebenový úsek mezi Smrkem v Rychlebských horách a Králickým Sněžníkem (1424 m, Spieglitzer Schneeberg), tvořící do té doby hranici mezi Moravou a Kladskem, které do té doby bylo součástí Čech.
Diskuze - Slezsko: prostor pro vaše názory